Na kraji jedné malé vísky žili hodní lidé. Měli malé políčko, drobného dobytka a měli se rádi a tak se jim poštěstilo, že spolu čekali děťátko, které mělo na svět přijít z jara. Toho roku byla tuhá zima. Jednou večer zaklepal na dveře domu poutník s prosbou, jestli by se mohl schovat před vánicí. Muž se ženou přijali poutníka. Vánice trvala tři noci a tři dny. Sníh, spolu se silným větrem, se opíral do domu jako by ho chtěl odsunout pryč.
Sněhová bouře nadělala mnoho škod a nejinak tomu bylo i sedláka. Poutník, z dobroty srdce, a snad i trochu z vděčnosti, pomohl sedlákovi vše dát do pořádku. Když byli s prací hotovi požádal sedlák, trochu nesměle, poutníka, aby setrval do jara, než přejde zima. “Žena je těhotná a má strach, abychom přečkali zimu,” odůvodňoval sedlák svou prosbu, “nemusíš se bát, za práci se Ti dobře odvděčíme a špatně se u nás mít nebudeš. Podařilo se nám vytvořit dobré zásoby, ale letošní mráz bude vyžadovat mnoho práce kolem stavení a sami to nezastaneme.” Poutník souhlasil.
Přišlo jaro. Sníh tál, slunce ze střech domů sundavalo sněhové peřiny a přiroda se probouzela ze zimního spánku. Poutník seděl na střeše stavení, kde dokončoval poslední opravy. Rozhlížel se po kraji, hleděl do dáli za obzor, kam zapadalo slunce a říkal si, že je nejvyšší čas pokračovat ve své cestě dál. V tom okamžiku vyběhl sedlák ze stavení: “Žena rodí! Běžím do vsi pro bábu, hned jsme tady!” křičel, že sotva lapal za běhu po dechu. Poutník slezl ze střechy, přitopil v kamnech, dal hřát vodu a přichystal čistá prostěradla. Tu noc přišli na svět tři děti.
Když se rozednívalo vyzvala žena svého muže, aby zakryl dlaní oči dítěti tak jako ona a o totéž požádala i poutníka. Muž i poutník tak udělali a všichni tři vyprávěli dítěti příběh o světě, který znají a do kterého se narodily.
Žena se naklonila nad kolébku s dítětem, upřeně pozoroval své dítě a začala vyprávět příběh: “Svět je místo, kde vládne láska, radost a řád. Řád je třeba ctít a uznávat a je důležité hlídat svůj každý krok. Pak si zasloužíš lásku světa, takovou jaká je. Pamatuj, že je důležité lidem pomáhat, je důležité být prospěšný a užitečný. Pokud budeš dělat vše s dobrým úmyslem, jednou přijde někdo koho si zasloužíš a s takovým člověkem budeš moct být skutečně šťastnou bytostí. Někdy je dobré na chvíli zapomenout na to jak se cítíš a nechat toho druhého, aby žil svůj sen. Protože pak to umožní i on tobě…” a ještě dlouho potom co žena dovyprávěla příběh držela dítě ruku na očích a pak jen velmi velmi pomalu pomalu ji dávala pryč a až se soumrakem mělo dítě oči odkryté, avšak matčina dlaň jakoby stále podpírala dítěti hlavu a žena stále stála v úžasu nad kolébkou.
Sedlák otec si stoupl vedle kolébky, pozoroval dálku za oknem a vyprávěl: “Svět je místo, kde je pro tebe vše nachystáno. Musíš se však snažit, abys to bylo tvé. Svět má svůj řád a ten je nutné dodržovat a ctít. Na jaře zasít a na podzim sklidit, to je princip tohoto světa. Ve svém životě potkáš lidi mocnější, ale i ty máš svou moc. Proto buď ke každému na své cestě životem uctivý. Dělej věci poctivě a dobře. Protože pokud se budeš chovat správně přijde ti do života někdo, koho budeš moct mít rád a on bude mít rád tebe.” S posledním slovem sundal otec dlaň z očí dítě a stoupl si do nohou kolébky a hrdě hleděl do dálky světa za oknem.
Poutník si klekl ke kolébce a z lehka zakryl dítěti oči. Než začal vyprávět příběh prohlížel si dítě a zároveň pozoroval venkovní svět: “Svět venku je jako sen. Je jen na tobě jaký život budeš žít. Vše v tomto světě má svůj řád. Přišlo jsi na svět se svým vlastním řádem, který ti, možná, někdo bude chtít vzít a je jen na tobě zda tomu tak bude nebo. Vše co potřebuješ k životu jsi ty teď a tady a bude tomu tak na věky věků. Pokud se ti podaří lidi nesoudit, možná zahlédneš to jací doopravdy jsou a když budeš pozorný uvidíš i mnohem víc. Měj rád sám sebe človíčku, stejně tak i druhé. Není potřeba chtít všechno. Můžeš si vybírat, to je jedna z tvých možných voleb. Takový může být svět a může být stokrát jiný…” Od prvních slov svého příběhu pomalu rozvíral prsty své ruky, aby vycházející slunce mohl pomalu pronikat k dítěti. Pohyb ruky byl tak jemný, že dítě v kolébce se usmívalo na vše co přicházelo k jeho očím.
Když poutník končil svůj příběh, dítě v kolébce už pozorovalo svět. Poutník chvíli zůstal klečet vedle dítěte a pozoroval ho. Rozhlédl se po místnosti a viděl matku jak zakrývá kolébku svým tělem a směje se na dítě, které bylo fascinované jejím výrazem. Viděl otce, který stál hrdě s rukama za zády a za sebou měl své díte, které šklebilo a mračilo oslněné sluncem světa. Pohlédl do kolébky u které klečel. Leželo v ní dítě, které se chvíli chvíli smálo, chvíli zkoumavě hledělo a chvíli bylo fascinované.
Poutník se chtěl rozloučit, ale jakoby ho nikdo nevnímal. V duchu poděkoval za vše, co dostal a zažil v tomto stavení a vydal se dál svou cestou.