Před lety, v začátcích pedagogické praxe, pln školních vědomostí (tedy alespoň těch, co jsem si zapamatoval), jsme s mým tehdejším kolegou a kamarádem velmi často a rádi filosofovali nad vším možným i nemožným.
Nechyběl nám nadhled nad světovým i lokálním děním a zcela upřímně můžu říct, že z dnešního pohledu jsme věděli prd. Ale na většinu věcí jsme měli názor a pokud jsme názor neměli, zcela jistě jsme zaujímali k dané věci nějaký postoj.
Opojeni nevědomou pýchou a iluzí jsme tedy zaujímali stanoviska. Jedno takové stanovisko bylo i k tématu výchovy. Nezávazně na sobě jsme došli k tomu, že s výchovou (a hlavně tedy prací,že) s dětmi je to velmi podobné jako se psi. Pes potřebuje řád a jasná pravidla (!!!). Stejné je to s dětmi. Musíme jim určit pravidla, protože jasná pravidla jsou pro děti bezpečí! Záměrně v textu vyzdvihuji spojení MUSÍME a PROTOŽE, jelikož se jedná z mého pohledu o velmi hluboko zakořeněné podmiňování. Jak jsem psal, věděli jsme prd, teda alespoň já. Nutno podotknout, že u mého přítele měli doma jezevčíka, když malý, my měli rybičky a kromě několika měsíční praxe ve školství jsme děti neměli ani jeden. Jak říkám, prd.
Přiznávám, že mě vždy na tom něco nesedělo, ale řekli jsme to dva. Dva “odborníci” nezávazně na sobě a to už muselo něco znamenat. No… nemuselo.
Nevím jestli stárnu, ale začínám si v autě při delších cestách, na místo pekelné highway music, pouštět mluvené slovo. Zejména filozoficko-psychologické přednášky a diskuse. Zaznívající slova mi brnkají vše možné a někdy vytáhnou i téměř zapomenuté věci, což se stalo tentokrát. Ani nevím jak jsem si vybavil “s dětmi jako se psi” a naskočil mi i ten pocit jak mi to vždy tak nějak něčím smrdělo. Inu, co když je to jinak, řekl jsem si.
Je pravda, že když jsme někde sdíleli tuto svoji převratnou myšlenku, tak ani zkušení rodiče pedagogové vlastně nic nenamítali. Nicméně, po překotných a koktavých myšlenkách jsem dospěl k tomu, že z toho vynechám psi. V současné době žiji se dvěma fenkami a jednou ženou a pevná ruka nefunguje ani na jednu. Dlužno řici, že když se podaří uplatňovat laskavou důslednost, tak feny reagují a poslouchají mnohem lépe. S partnerkou se snažíme vést dialog. Také s laskavostí.
Jako pedagog jsem se snažil několik posledních let být pro děti parťákem. Začal jsem si proto pohrávat s tou podmínkou musí a protože. Podle některých teorií sami svůj svět vytváříme. Někdo říká, že žije ve své bublině a dost možná tím právě myslí toto. Každopádně v tomhle našem světě jsme mi sami tím Králem či Královnou s plnou mocí. K tomu abych ve svém světě vládli dobře a spravedlivě je dobré znát několik věci. Například co umím, kde mám rezervy, kam až sahá moje území a je fajn i dokázat rozhodovat kdo tam smí a kdo ne.
Pokud určíme pravidla hry stylem: “Vocaď pocaď je hřiště, tam dál už nesmíš, jinak bude trest!” tak vlastně velmi direktivně (možná až povíšeně) řídíme existenci. Pro dítě mizí možnost volby, rozhodnout se, najít si “to své”, najít sebe. Protože je to určeno z vrchu. Pokud ale sestoupíme z této strážní věže, můžeme dítě začít provázet. Provázet naším světem.
Představte si, že provázíte někoho, na kom vám opravdu záleží po svém království a říkáte zhruba toto: “ Tady to vše, co vidíš, je moje království. Zde tii mohu dát lásku, bezpečí, zázemí a mnoho jiných věcí. Můžeš se zde učit, ale ne všemu. Jestliže se budeš chtít učit něčemu co není v mém království, můžeš. Zdroje tohoto království Ti budou vždy k dispozici a vždy si tady můžeš odpočinout a načerpat sil. Jediné o co Tě žádám, aby jsi ctil domluvy a řády tohoto světa. Až nastane čas pro Tvůj svět, můj svět Tu bude pro Tebe dál.”
Blížil jsem se k domovu, přednášku si musím pustit někdy znova, jelikož jsem byl úplně někde jinde a tak si uzavírám tento haló aha efekt. Vlastně je to jednoduché. Buď oporou, přistupuj k druhým s úctou, nedovol ať se s tebou zachází neuctivě,buď pravdivý.
A tak si doufám, že jestli za mnou někdy přijde syn nebo dcera a řeknou, že chtějí být třeba sochařem. Najdu v sobě tolik síly, abych šel a nakopal dostatek hlíny na to, aby se mohli stát sochařem. Také doufám, že budu na tolik přítomný, abych si dokázal pravdivě odpovědět zda je to skutečně jejich touha, nebo moje zapomenuté přání.