S lidmi si povídám a poslouchám co říkají. Na práci s lidmi mě baví spoustu věcí. Jedna z nich je taková ta věc, která při tom vzniká, tam jako vzadu, za tím vším, za dialogem. Obohacuje obě strany a je to čistokrevná neplánovaná ú-žas-ná výměna.
Před pár dny jsem měl sezení s člověkem. Téma, které přinesl bylo velmi široké a obecné. Po chvilce rozhovoru jsme se dostali do úplně jiné oblasti života. Na první zdání zcela mimo zadání. Ubezpečil jsem se, jestli stále mluvíme o tom s čím přišel. Se slovy “sakra, vlastně jo!” jsme pokračovali.
Jedna z věcí, které zaznívaly, bylo, že se obává projevovat emoce, protože když je projeví všichni se zděsí a začnou jej opečovávat a v tu chvíli si připadá jako fňukna.
Za tímto člověkem je velmi silný a těžký životní příběh a jen tak něco ho nerozhodí. “Ve chvíli sdílení a projevení aktuálních pocitů, se lidé kolem mě vyděsí co za hrůzy se děje. Ale mně se nic neděje, nechci se zabít, jen jsem chvíli smutný. Tak radši nic neřikám.” Jenže to, co pro jednoho je “jen smutek” je pro druhého životní katastrofa.
Jistě většina zná rčení “nesuď druhého, dokud jsi nechodil v jeho botách.” Sám na to směrem k sobě někdy zapomínám. Někdy prostě vyprávíme humornou historku ze svého dětství a z nepochopitelných důvodů se lidé kolem soucitně dojímají a ti drsnější řeknou něco jako “už je to dobrý”.
Dokonce se na závěr objevila otázka co se stane, když přijmu svou minulost tak jak byla. Myslím, že se stane se pouze jedna věc. Ta jediná věc je, že skončí boj. Boj o to jak to bylo nebo nebylo a kde je ta pravda!, která ale vlastně s realitou nemá nic společného. Co bylo, to se nezmění, to co je, můžeme žít a to co bude je otázkou.
Přijetí nebo aspoň akceptování vlastního životního příběhu dává možnost svobodné volby a možnost žít v přítomnosti a pokukovat po budoucnosti.
Jak napsal Miroslav Švandrlík “Čo bolo, to bolo.Terazky som… “ Jak to máte s minulostí vy?