Všimli jste si někdy, jak mluvíme k dětem? K těm úplně maličkým? Jak klademe slova, která pro nás zdánlivě nic moc neznamenají a přitom dětem dělají velkou paseku? Malé dítě ještě rádo poslouchá své emoce a tělo, třebaže těmto pochodům nerozumí. Znáte jak se dítě intuitivně schová za rodiče a ten řekne “Neboj se, to je jen strejda a ten je hodný” a vyšoupne ho z úkrytu přímo tomu cizímu, divně “vonícímu”, ale prej hodnému strejdovi s děsně chlupatýma rukama napospas?
Tak takhle nám to někde kdysi mohlo začít. Pak nám ve školce milovaná paní učitelka, řekne s úsměvem, že zelené kočky neexistují a proto se tak nekreslí. My věděli, že kočky většinou nejsou zelené, alespoň ne nezáměrně. Ale přesto jsme si příště rozmysleli, jestli pes bude duhový, přestože jsme toužili mít takového aspoň na svém obrázku. Tak jsme začali být kultivováni a vzděláváni.
Znáte takovou tu věc, kterou má každý? Říká se jí rozhodnutí a někdo ji nechce a někdo ji dokonce může být permanentně zbavován. Ano, přesto máme skutečně vždy možnost rozhodnutí. Pravda, někdy je rozhodnutí mezi špatnou a ještě horší variantou, ale stále je to rozhodnutí. Jindy to může být velmi náročné, protože naše rohodnutí možná způsobí to, to a to a tohle možná taky a tak radši uděláme něco proti sobě než za sebe. Dokonce některé filozofie tvrdí, že se můžeme rozhodnout nedělat nic – tedy nekonat. Což je, ač se to nezdá, velmi náročné.
Jenomže, o této možnosti se moc nemluví. Vždyť autority přeci ví co je dobré a jak je to správně. Takže všechno funguje jak má. Každý ví co má vědět a hotovo. Stalo se, že nám velmi nenápadně a postupně byla odebírána osobní zodpovědnost, až jsme ji odevzdali zcela dobrovolně sami. Nahradili jsme ji egem, takovým velkým bratrem, který ví co je a co není správné a pokud spoluexistujeme s někým kdo má tohoto bratra většího než já, nebo je hlučnější, nebo neurvalejší, nebo silnější, nebo všechno dohromady, tak opět odevzdáme, aniž bychom si toho všimli, další kus (možná zbytky) osobní zodpovědnosti.
Abychom se z toho nezbláznili vytvoří ego svůj vlastní protipól zvaný altruismus. Altruismus je takové ego naruby a jestliže ego funguje směrem ven, altruismus musí zákonitě fungovat směrem dovnitř. Pokud je egoista sebe-prosazující, je altruista sebe-potlačující? Tedy upřednostním potřeby druhých před svými.
Určitě je dobré se podělit s hladovým o kus jídla, ale dát mu jídlo na tři dny, když mám před sebou pětidenní cestu je minimálně zvláštní. Přesto jsme k takovému jednání vedeni prakticky od dětství.
Jsme přivyklí ignorovat vlastní potřeby, někdy dokonce i potlačovat. A to nemusí jít o svačinu. Do toho nám nějaká z dalších autorit řekne “Tvoje JÁ, je velmi sobecké, protože tento chudák má hlad a tys mu dal tak málo, dej mu víc” a nevšimneme si, že to často říkají ti, co nedali vůbec nic.
Tak jdeme dál a stále na sebe zapomínáme. Někdo v tom může být dokonce tak dobrý, až se úplně vymaže. Takovému člověku hlavně nepokládejte otázky typu: “Co bys chtěl/a? Kde jsi v celé té situaci ty? Co potřebuješ?” A vůbec, takové otázky by měly být úředně zakázané. Vždyť kdo by stál o člověka/přítele/partnera/kamaráda/známého, který se neobává říct odlišný názor, nedej bože aby ještě respektoval názory druhých, protože si uvědomuje, že dobře a špatně může znamenat jen jinak. Že nemusí vše kategorizovat a hodnotit, že někdy může dělat nic a dokonce třeba nemít názor. Od takových lidí raději honem dál 😉