Když jsem četl knihu Pět stupňů připoutanosti byla to docela zajímavá projížďka na horské dráze, místy i velmi náročná pro uvědomění. Kniha se zabývá tím co pro nás znamenají myšlenky, přesvědčení, dohody, zvyky a vůbec v podstatě vše, co nás v životě obklopuje. Respektive naší více či méně domnělou svobodou ve vztahu k tomu či onomu.
Myslím, že strach je fenoménem doby. Těch co byly a možná i těch, které budou. Z mého pohledu je to fenomén naší doby určitě. Rád si povídám s lidmi a pokud i oni se mnou, snažím se je vnímat a poslouchat. Velmi dlouho mě zaráželo, kolik lidí rozporuplně mluví a jedná. Toto jednání mě stále vracelo ke dvoum otázkám. První, jak to mám já a co se s tím dá případně dělat. A té druhé, kterou bych rád trochu rozvedl, co je motivací? Strach? Co je vlastně strach? Odpověď mi přišla v průběhu čtení výše zmiňované knihy.
Strach je kámoš. Paráda. Ale co to znamená? Někteří, mezi které patřím i já, v dětství slýchávali “nemusíš mít strach.” Vždyť kdo také někdy neslyšel větu “neboj, to nic není” a při tom to pro nás bylo v té chvíli opravdu něco. S tím si žijeme a máme strach mít strach, protože se to nemá a nedělá. V rámci vylepšování výkonů a vlastní existence jsme zapomněli, že strach je naší přirozenou součástí – duševní i biologickou.
Představme si, že by byl strach kámoš, takový dobrý přítel, nebo důvěryhodný starý známý. Hlavně si ale představme, že je to někdo/něco co nám nechce ublížit. Nechce nám ani pomoct, chce nám jen “něco” ukázat. To “něco” bych pro tuto chvíli nazval připoutaností.
Strach nám totiž ukazuje věci, situace a nejčastěji asi přesvědčení, ke kterým jsme nějakým způsobem připoutáni. To znamená pokud mám strach, je dobré si položit otázku “Z jakého důvodu mám strach?” Tedy co se mi líbí a nelíbí na tom či onom. Proč se toho bojím. Žijeme v systému, který nás od dětství vede k přijímání informací. Jsme schopni kritického myšlení, většinou však z čistě racionálních pohnutek. Jenže strach funguje na emocionální úrovni a tam musíme trochu pomoct. Jak?
Prohlédněte si to z čeho máte strach a pootáčejte to ze všech stran, nahlédněte z různých úhlů a buďte pozorní k tomu co se při tomto procesu objeví. Připusťte si, že může být něco jinak než bylo doposud případně je jinak, než vám bylo doposud sdělováno. Obraťte to čeho se bojíte na rub a pořádně si to prohlédněte. Mějte na paměti, že strach nic nechce, jen upozorňuje na to nenápadné, někdy nenápadné několika tunové, slůvko, které se vás drží. Prohlédněte si i toto slůvko, i to závaží a rozhodněte se, zda to chcete nebo ne, zda je pro vás přijatelné a hlavně přínosné vystoupit z komfortní zóny. Rozhodněte se, zda si to necháte, nebo vrátíte původnímu majiteli. Připusťte si a dovolte si nechtít a dovolte si rozhodnout podle sebe.
Nutno podotknout, že strach a pud sebezáchovy – tedy strach o holý život jsou dvě různé věci, přestože je někdy spojujeme.
Na závěr bych připojil citát Winstona Churchilla: “Strach je reakce, odvaha je rozhodnutí.”