Na cestu k provázení jsem se vydal dávno, aniž bych to tehdy věděl. Postupně – skrze vlastní zkušenosti, omyly i objevy – jsem se učil rozumět lidem i sobě.
Ať už to bylo v roli projektového manažera v psychiatrické nemocnici, kde jsme podporovali klienty při návratu do života, jako člena vedení základní školy, kde jsme vedli děti k úctě k sobě i k druhým, nebo v divadle, u filmu či v motodílně – vždy to bylo o lidech.
Dědeček mi kdysi říkal, že každá situace má řešení. Nazýval to „čtrnáctý bobřík – pomož si, jak můžeš.“
Časem jsem zjistil, že dělat nic má svou sílu. Že dát věcem prostor je někdy ta nejlepší pomoc, jakou si můžeme dopřát.
Každý z nás hraje v životě mnoho rolí. Některé se mění, jiné zůstávají. Všechny nás ale učí. A to, co je pro jednoho velké, může být pro druhého maličkost. Vaše cesta je jen Vaše. Nikdo jiný ji za Vás neujde.
Věřím, že každý člověk má v sobě vše potřebné k tomu, aby zvládl to, kde právě je. Snažím se řídit mottem „Dokázat můžeme vše, ale ne vše musíme chtít dokázat.
Provázím lidi, kteří chtějí nahlédnout na svůj život jinak. Někteří potřebují udělat pár kroků, jiní cítí volání po změně.
Bude mi ctí, pokud se na chvíli potkáme na té Vaší cestě.
O čem si budeme povídat…?
Marek